Procitnutí na Rhónu – část I.

Share Button

Procitnutí na Rhónu – část I.

Teď když za okny fouká nelítostný Mistral, vytahuji ze šuplíku svůj deník, začínám listovat a docházím k závěru, že je ta správná doba sepsat to, co jsem za posledních 5 let zažil zde ve Francii při snaze naučit se lovit sumce. Psal se rok 2010, když jsem poprvé zavítal do jižní Francie do města Avignon. Zdejší krajina a především řeka Rhón mě fascinovaly od samotného počátku. Z prohlížení památek a účastnění se různých kulturních akcí nezbylo nic než upřené pohledy na tento veletok. Rád bych připomněl, že francouzsky se tato řeka jmenuje Le Rhone, tedy ten Rhón nikoli ta Rhóna jak je mnohdy mylně uváděno. Hlavou se mi honily myšlenky, jací obři se zde asi vyskytují a čekají, až je některý z rybářů vyzve k souboji.

malebné okolí Rhónu v jižní Francii

Po návratu do ČR trvalo jen několik dní, než mé vyprávění přesvědčilo mé rybářské kolegy k tomu, abychom uspořádali první výpravu. Po dvou týdnech nezbytných příprav jsme vyrazili. Kromě jednoho z nás nikdo neměl sumcařské vybavení a tak se tato výprava odehrávala v duchu velké improvizace. Po příjezdu na místo a průzkumu okolí jsme se shodli, že bez motorového člunu na hlavním toku nemáme šanci. Po několika ujetých kilometrech se nám podařilo najít jedno rameno Rhónu, které je v létě jen minimálně průtočné a tedy téměř bez proudu. Tábor jsme rozbili pár metrů pod jezem u ústí malého potoku. Prvním úkolem bylo nachytat nástražní ryby. Rozhodli jsme se, že zkusíme najít nějakou tůň na tomto potoku a tak jsme vyrazili proti proudu. Voda byla velmi čistá a hluboká jen okolo 1 metru plná travin, které se v proudu vlnily a vytvářely velmi působivou podívanou. Netrvalo dlouho a všude byly vidět stříbrně lesklá těla ryb, jak něco sbírají ze dna. Nemohli jsme se přiblížit příliš, jelikož nás ryby vždy zbystřily a uplavaly dál proti proudu. Zkoušeli jsme nahazovat z větších vzdáleností na všechny různé návnady ale bezvýsledně. Neměli jsme ani záběr, a tak jsme to vzdali a vrátili se na na řeku.

02

jez, pod kterým jsme lovili, měl trochu jiné rozměry, než na které jsme zvyklí v ČR

Po dlouhých diskuzích a sporech jsme se shodli, že to musely být ostroretky nebo podoustve a naše feederové návnady je zkrátka nezajímaly. Na řece se nám nakonec podařilo nachytat několik karasů a cejnů. Jako prvního jsme nechali zavést Lachtana, který jako jediný měl sumcové pruty s multiplikátory a pletenými šňůrami. Po té co zavezl své montáže přišla řada na mě. To co však následovalo, zůstane dlouho zapsáno v mé paměti jako jedna velká komedie. Nezavezl jsem nic. Jelikož jsme zaváželi na nafukovacím dětském člunu s jedním pádlem (to druhé zlomil Lachtan při prvním závozu) ve větru, byl jsem vlastně rád, že jsem se ve zdraví vrátil ke břehu. Kýbl s rybou a vším ostatním jsem hodil přes palubu a se snůškou nelichotivých slov jsem lov sumců na této výpravě odpískal. Nicméně první záběry na sumcové pruty na sebe nenechaly dlouho čekat a i když se jednalo o menší sumce o délce 130 cm všichni byli spokojeni. Slunce příjemně hřálo, vítr se utišil a rachot cikád jen podtrhával francouzskou pohodu se skleničkou místního vína v ruce. Takto uplynuly první dny. Lachtan tahal sumce do 150 cm. Já s Pájou jsme chytali to ostatní. Karasy, parmy, úhoře, cejny a mě se dokonce podařil krásný kapr v délce 85 cm. Pak to přišlo. Bylo pozdní odpoledne, když se ozvala rolnička.

04

Lachtanův první větší sumec – 185 cm

Tentokrát však s jinou razancí, než jsme byli zvyklí z předešlých dnů. Také po záseku bylo jasné, že tohle stotřicítka nebude. Sumec vytváří odpor, není mu to ale moc platné a tak se metr po metr přibližuje ke břehu. Zde však nastává největší problém. Potok který se vlévá do řeky

vytváří pod vodou vysokou hranu velkých kamenů, přes které je nutné sumce přetáhnout. Sumec o tom ví své a když se poprvé dotkne kamenů začne vyvádět jako by ho hejno vodních vos pronásledovalo. Po několika dalších minutách boje sumec kapituluje a nám se ho daří dostat na břeh. Se svými 185 cm se stává rybou výpravy a nám všem na tváři tancuje úsměv, jelikož víme že tato výprava ponese štítek „úspěšná“. Plni dojmů a zážitků vše pečlivě rozebíráme a diskutujeme dlouho do noci u táboráku. Přemýšlíme nad tím jaké štěstí to místní rybáři mají, když jim za domem teče takováto voda. Je to zvláštní, ale byť nejsme nikterak daleko od statisícového města, tak jsme za celý týden neviděli jediného rybáře. U vody byl absolutní klid nikde ani noha. Později jsme se dozvěděli, že do tohoto ramena je zákaz vjezdu motorovým člunům. Tak jsme měli toto asi 100 m široké rameno s průměrnou hloubkou od 4 do 7 metrů zcela pro sebe.

03

dvojice prutů připravených k lovu

Můj nezdar co se lovu sumců týče, se nakonec ukázal jako produktivní. Po příjezdu do ČR jsem rychle nastoupil na letní brigádu a už se mi v hlavě formovaly myšlenky, jak za výplatu nakoupím vybavení a v září se sem vrátím. Když jsem se o tomto záměru zmínil mému parťákovi, slovo dalo slovo, červenec a srpen utekl jako voda a my v září opět seděli na břehu Rónu. Opět jsme byli 3, já Lachtan a Láďa. Zvolili jsme sice stejné rameno, ale 2 kilometry po proudu. Důvody byly dva.  Lepší přístup k vodě bez kamenů a popadané stromy ve vodě u druhého břehu. Ty slibovaly mnoho úkrytů pro námi vyhledávané vousáče.  Tentokrát jsme u vody nebyli sami. V obytném autobusu zde žije dnes již náš kamarád Titi, který nám pobyt u vody velmi ulehčil. Uměl obratně vyjednávat s policií, které se moc nelíbilo, že zde stanujeme a rozděláváme ohně. A v neposlední řadě jeho solární panely na střeše autobusu se velmi hodily k chlazení všech našich potravin. My sice neuměli francouzsky a Titi zase neuměl anglicky, ale i tak jsme se pomocí řeči těla domluvili. Teploty oproti červnu spadly na příjemných 30 C a tak nám nic nebránilo věnovat se rybařině 24 hodin denně. Oproti červnové výpravě jsme již disponovali rybářským člunem (s dvěma pádly) a všichni tři jsme měli po dvou sumcových prutech. Já jediný jsem však měl smekací navijáky, což se později ukázalo jako špatná volba.

5656

na mušle jsme lovili nástražní ryby , nejčastěji karase

Když byl vezírek plný nástražních ryb, začalo se zavážet. Lachtan s Láďou umístili své koncové splávky k protějšímu břehu jen několik málo metrů od potopených stromů. Vzhledem k tomu že se mi na smekací navijáky nevešlo tolik šňůry, musel jsem své montáže umístit mnohem dále od spadlých stromu na otevřené vodě. Již první noc přišlo několik záběrů a sumci nás nenechali moc vyspat. Vytáhli se celkem 4 sumci v rozmezí od 150 do 170 cm a několik záběrů zůstalo neproměněných. Teď s odstupem času váhám tvrdit, jestli se vždy jednalo o záběry. Jako nástrahy jsme používali výhradně karasy o délce 40-45 cm a dnes už vím, co taková ryba dokáže. Někdy s tím prutem tak zacvičí, že v návalu adrenalinu není tento „záběr“ objektivně posouzen a dojde k záseku do prázdna. Další den se vše k horšímu obrací. Začal foukat Mistral rychlostí 90 – 100 kilometrů v hodině. Na řece jsou vlny přes půl metru s bílými čepicemi a vyvést s naším člunem je nejen nemožné, ale i nebezpečné. Ten kdo Mistral nezažil, tohle nepochopí. Nejen že se nedá chytat, nedá se dělat téměř nic. Vařit, číst či odpočívat nic z toho se vám nedaří. Vítr bere vše, co mu stojí v cestě. Rákosí se ohýbá až na zem a větve topolů vysoko nad námi vydávají zvuky, při kterých se modlíte, aby vám některá z nich neskončila na hlavě.

09

Mistral nemá na Rhónu protivníka

Další den se situace uklidňuje a tak opět zavážíme. Na rozpoložení prutů se nic nemění. Není důvod. Čtyři sumci za jednu noc byli jasným důkazem toho, že zvolená místa k lovu jsou správná. Na první záběr čekáme opět až se západem slunce. Prut ve stojanu sebou začíná divoce škubat a není pochyb o tom, že se jedná o záběr. Lachtan utahuje brzdu a nesmlouvavým bojem přitahuje rybu až na břeh. Absence podvodních překážek a použité materiály ke zdolání mu moc šancí na únik nedávají. Proto se tento krasavec o délce 180 cm brzy podívá na suchozemský svět a po pár fotkách už opět mizí v hlubinách jeho domoviny. Dalšího rána přišel záběr Láďovi. Slyším zvonění rolničky, Láďovo „je tam“ a pak už jen jakési křupnutí. Láďa nadává, volá na nás, ať seběhneme za ním na pláž. Když s Lachtanem dorazíme, ukazuje nám Láďa svůj multiplikátor v ruce. Nevydržel spoj naviják-prut a praskl. Láďa musel podat prut Lachtanovi a sám oběma rukama držel multiplikátor a začal nemotorně navíjet. Lachtan poctivě prutem pumpoval a já sledoval tuto groteskní situaci. Sumec nebyl žádný obr, ale i se svými 167 cm jim pěkně zatopil. V tomto duchu pokračovala celá výprava. Tahaly se ryby do 2 m. Lachtan s Láďou vše poctivě zapisovali a hráli své soukromé závody o to, kdo odsud odjede jako vítěz. V kolonce Lachtan je devět ryb, u Ládi sedm a u mě nula. Kluci si ze mě dělají legraci a pochechtávají se, jaké to asi bude vrátit se do ČR po druhé během 3 měsíců z Francie bez ulovené ryby. Padá na mě deprese a začínám být smutný, že mají asi pravdu, a že si na svého prvního sumce z Francie budu muset počkat další rok. Výprava se blíží k závěru, máme všichni zavezeno a čeká nás poslední noc.

06

jeden z typických nočních úlovků

Zatím jsem zde nezažil déšť a vždy jsem byl utvrzován místními, že se jedná o velmi suchý region. Dnes vše nasvědčovalo tomu, že přeci jen sprchne. Těžká černá mračna zakryla oblohu, začal foukat přízemní vítr. První salva kapek dopadla na hladinu a my jsme všichni zalezli do bivaku. Poprvé na této výpravě. Nebyla to bouřka. Byla to průtrž mračen trvající několik hodin. Poprvé mě vzbudila voda, která se do bivaku dostala podlahou. Měl jsem kompletně mokrá záda. Po nutných opravách a modifikacích v bivaku opět usínám. Ne však na dlouho jelikož za chvíli na mě křičí Láďa, který stojí venku a s hlavou strčenou do bivaku mi opakuje, že mám záběr. Probuzenému chvíli trvá, než pochopí co se děje a jelikož znám kluky tak první co mě napadlo je, že mě chtějí opět dopálit. „Dělejte si srandu z někoho jiného blbouni, já ven v tomhle nevylezu“ zněla má odpověď a chtěl jsem pokračovat ve spánku. Jenomže Láďa naléhal a volal na mě „podívej se aspoň oknem na své pruty, když nechceš ven“. Tento pohled stál za to. Nejdřív jsem zaměřil rozbouřenou vodní hladinu Rhónu, poté jsem začal hledat pruty. Všudypřítomné rákosí, které sebou házelo na všechny strany, mi ztěžovalo zaměřit pruty, jelikož jsem měl oči ještě napůl zalepené a celková atmosféra byla mírně chaotická. Pak pomohla příroda. Na obloze se zablýskalo a já na krátký moment uviděl mé dva pruty. I tento krátký moment mi stačil k tomu, abych si všiml, že jeden z mých prutů netrčí kolmo vzhůru, ale je napnutý jako struna a téměř rovnoběžně kopíruje hladinu řeky.

10

úlovky po noční bouřce

Déšť způsobil to, že půda velmi změkla a sumcovi se podařilo stojan na pruty na půl vyvrátit. Jako by do mě kopli. Během pár vteřin jsem stál pouze v trenkách na břehu s prutem v ruce a ucítil jsem první škubance ryby. První co mě napadlo bylo povolit malinko brzdu. Co kdyby to byl kapitál a já ho urval, člověk přece nikdy neví. Pomalu jsem ho začal vodit a přitahovat ke břehu. Už mi bylo jasné, že to kapitál nebude, ale to ostatní stálo za to. Hlavou se mi honily myšlenky, že přeci snad jen neodjedu s prázdnou. Do toho blesky nad hlavou všude se valící voda a hučící listí na stromech. To vše, včetně dvou lidských hlav zvědavě trčíc z bivaku mi bylo svědkem mého prvního zdolání sumce ve Francii. Když jsem rybu zdolal, ihned jsem ji vložil do našeho 3 m dlouhého vezírku, abych se s ní mohl vyfotit. Pak už jsem usnul s velkým úsměvem a pocitem zadostiučinění a spal až do rána. Ráno už naštěstí nepršelo. Změřil jsem svého sumce a i pouhých 166 cm stačilo k tomu, abych měl svůj nový osobák. Kluci vytáhli taky nějaké ryby a tak jsme ráno udělali společné foto. Později jsem se dozvěděl od Titiho, že v noci spadlo tolik srážek, co obvykle spadne za období květen až srpen. Tím končí výprava roku 2010. Odjíždím s absolutním uspokojením a vizí toho jak se sem příští rok vrátím.

Za Uni Cat Team přeje Petrův Zdar Ivo Zbořil.

11

můj první francouzský sumec 166 cm